Gwali

A skály budou padat z hořícího nebe
Stromy a květiny uvadnou
Řeky a jezera vystoupí ze svých břehů a vypaří se
Umírati bude vše živé a vše mrtvé bude ožívati

Ur –  z Knihy Proměn

Nebe nad Minocem bylo nažloutlé. Tmavé mraky se honily nízko nad obzorem a clonily zapadající slunce. Dva nebo tři mladí gwalové nakládali na vůz nějaké bedny. Kousek vedle, na malých kamenných lavičkách sedělo několik starších gwalů a pozorovali mladé při práci. Mohutný Chikonatla a mladý Slokarij si mezi sebou něco tiše povídali. Byli tak zabraní do hovoru, že si nejprve ani nevšimli zostricha, který se přihnal směrem od plání. Zostrich se zastavil u sochy před bankou a pak se jeho podoba rozplynula a na místě stála udýchaná gwalka. Rozhlédla se a rozběhla se k Chikonatlovi.

„Pane! Hoří!“
Chikonatla přerušil hovor a otočil se na dívku.
„Já vím, že hoří Falko. Skoro všude hoří. Proto se stěhujeme.“
„Ale pane ...“, mladá gwalka pořád nemohla popadnout dech. „Hoří skály! Skály našeho posvátného dolu! Nedá se tam dostat přes  žár a plameny. Zkoušela jsem to, ale opravdu to nešlo. Uhoří každý, kdo se o to pokusí.“ Teprve nyní si Chikonatla všiml, že mladá gwalka má popálenou ruku a ožehlé obočí.
„Cože?“
„Jak jsem řekla pane. Nedá se dostat do našeho posvátného dolu.“
„Ale my tam musíme. Musí to jít! Dnes večer jsme chtěli vyzvednout Urovy knihy a Pečeť, kterou chráníme.“
„Pane řekla jsem vám, co jsem viděla. Do dolu se nedá dostat. Ty věci jsou zřejmě ztracené.“
„Musím to vidět.“ Chikonatla doběhl k ohradě se zostrichem, kterého gwalská obec chovala právě pro tyhle účely, chvíli se soustředil a pak přijal jeho podobu. Rychlým během se vydal k minockým pláním.
Vrátil se brzo. Proměnil se v gwaliho a unaveně usedl vedle Slokarije, který se na něho napjatě podíval.
„Tak co? Jak to vypadá?“
„Je to pravda. Skály jsou rozžhavené do ruda a vzduch pálí jako v peci. Byla by to sebevražda a hlavně úplně zbytečná. Nikdo by se nedostal dál, než několik kroků.“
„Ale Urovy knihy! A pečeť!“
Chikonatla zoufale rozhodil rukama.
„Jsou ztracené. Možná, že už shořely.“
„To je ale tragedie pro celé lidstvo. Kdo ví, jestli se bez naší pečeti podaří otevřít Bránu záchrany ...“
„Zkáza byla rychlejší než my. Budu si to vyčítat do konce života. Pokud se nepodaří vinou gwalů otevřít Bránu, zahynou kvůli naší pomalosti všichni.“ Chikonatlův hlas zněl zdrceně a byl z něj cítit hluboký zármutek.
„Ještě je jedna možnost.“ Ze stínu stromu vystoupil stařec.
„Belgare. Ty zde? Myslel jsem, že jsi již v Britainu.“
„Ur mi řekl, že mám ještě něco vykonat. Teď už vím co.“
„Jakou možnost máš na mysli?“
„Je třeba se proměnit ve zvíře, kterému oheň nevadí.“
„Ano, to by byla možnost, ale takové zvíře není.“
„Je. Ohnivý pták fénix.“
Chikonatla zmlkl, ale mladý Slokarij zprudka vstal.
„Ale Urova kniha Proměn nám říká: Neproměníš se ve zvíře menší než jsi sám, neboť v krutých bolestech bys zahynul. Fénix je malý pták ve srovnání s gwali. To by byla sebevražda!“
Belgar se usmál a jeho šedé vlasy na chvíli zakryly jeho tvář.
„Ano, máš pravdu mladý muži.“
„Ale potom ...“, a i Slokarij zmlkl.

Belgar ztěžka usedl vedle nich a začal vyprávět.

„Jsem už starý muž. Sami víte, že už ani nechodím na lov, ani se neproměňuji. Nedokážu už se tiše přiblížit ke zvířeti. Kdysi ...“, vzpomínal Belgar. „Kdysi jsem se uměl proměnit i v jezevce a ten je poměrně malý. Je pravda, že pták fénix je menší. To pravidlo napsal Velký učitel kvůli naší ochraně.  Není problém proměnit se v něco menšího. Ale při zpětné proměně dochází k prudkému rozepnutí těla a může při tom dojít ke zranění. Čím menší je tvor, tím větší je pravděpodobnost. U tvora velikosti fénixe je to skoro jistota. Jsem už starý a celé tělo mne bolí. Bude pro mne radost a čest, když budu moc jako fénix letět do naší posvátné jeskyně pro naše relikvie. Těším se, že moje tělo zase na nějakou dobu nebude bolet. Chci ještě jednou zažít tu radost z volného pohybu. Chci být ještě jednou svobodným mužem.“

„Ale nebudeš se moci přeměnit zpátky. Zemřeš hlady. A kdybys to přece jen udělal, tak zemřeš na zranění, které ti přeměna způsobí.“ Hlas Chikonatlův zněl temně a varovně.

„Ano. Je to možné. Ale nebyl by to krásný konec pro starého člověka? Umírat s vědomím, že jsem prospěl svému národu. Že jsem pomohl všem lidem? Prosím, dejte mi tu šanci! Doveďte mne k ptáku fénixovi a držte ho ode mne tak dlouho v uctivé vzdálenosti, abych se stačil do něj proměnit. Já pak poletím do posvátné jeskyně a přinesu Urovy knihy a Pečeť.“

Chikonatla dlouho mlčel a oči Slokarijovi těkaly z jednoho muže na druhého. Pak Chikonatla, král gwali, promluvil.

„Musíš se před cestou pořádně najíst. Pojďme. Jste mými hosty.“ Potom Chikonatla vstal a odkráčel ke svému domu.

Za pár hodin skupinka přeměněných gwali číhala na kraji lesa. Mohutný Chikonatla v podobě ophidiánského rytíře, Slokarij jako lední medvěd a další bojovníci v podobách různých zvířat. Spolu s nimi neproměněný Belgar opíral se o strom a těžce a přerývaně oddychoval. Pak k ostatním promluvil Chiko.

„Přiblížíme se k němu a sevřeme ho do kruhu. Nesmíte ho zabít dříve, než se Belgar do něj promění. Belgare, jakmile ho obklíčíme, vyraž za námi co nejrychleji.“
„Snad to zvládnu.“, přikývl Belgar.

Pak gwali vyrazili na louku, po které si vykračoval pták fénix. Jeho zlatá pera se leskla na slunci jako plamínky. Jakmile fénix zpozoroval gwaly, zaútočil. Ohnivá kouzla zaplnila paseku a první zranění na straně gwali vykřikli do okolí svoji bolest. Chikonatla bez ohledu na spalující plameny sevřel ptáka svýma silnýma rukama. Ostatní se přidali. Pták fénix chrlil ze sebe jedno ohnivé kouzlo za druhým a gwalové se jen tak tak stíhali léčit.

„Belgare rychle! Pojď!“
Ale Belgar už stál za hradbou těl.
„Uhněte, nevidím ho!“

Slokarij pustil fénixe a poodstoupil. Belgar vstoupil do vzniklé mezery a jeho zrak se vpil do malého ptáka. Chvíli se nedělo nic, pak však najednou Belgar zmizel a k nebi se vznesl druhý pták fénix. Jeho hlas zněl nadšeně a vítězně. Ostatní gwali se rychle vzdálili od fénixe a běželi za letícím Belgarem.

Gwalové stáli na minockých pláních a pozorovali zkázu. Skály rudě žhnuly a horký vzduch nad nimi se vlnil. Stromy už shořely a jen pár pahýlů zničených ohněm naznačovalo, kde kdysi stály. Všude vzduchem se vznášel popílek ze spálené trávy a vzduch byl naplněn zápachem smrti. Okolo vchodu do posvátné jeskyně se pohybovalo několik ohnivých postav.

„Půjdeme k jeskyni a trochu to tam vyčistíme od těch elementálů. Ty leť hned za námi Belgare. Pak už bude všechno na tobě. Jak se citíš?“
„Mohl bych přeletět celý svět.“
Chikonatla se usmál.

„Dobře. Bratři, do boje!“ Jako první se vrhnul s napřaženou halapartnou na nepřítele. Ostatní ho následovali. Mezi bojujícími těly se prosmýkl malý ohnivý létající diamant. To Belgar v podobě ptáka fénixe vletěl do jeskyně.

Boj netrval dlouho. Snad hodinu, možná míň. Gwalové zvítězili a teď stáli nedaleko skal na malém paloučku zelené trávy, který se jako zázrakem zachoval.

„Dokáže to?“
„Doufejme.“

A pak z jeskyně vylétl fénix a v pařátech držel několik knih. Vznesl se k nebi a vzápětí přistál na palouku u gwalů. Slokarij se k němu vrhl a nedočkavě se knih zmocnil.

„Knihy Urovy! Sláva tobě Belgare, dokázal jsi to!“
„Musím tam ještě jednou. Kolem pečetě chodí dva elementálové. Nemohl jsem ji vzít, když jsem nesl ty knihy. Bude to o fous.“
„Dokázal jsi už dost. Nemusíš znovu do jeskyně.“ Chikonatlův hlas zněl rozhodně.
„Bez pečetě by to všechno bylo k ničemu. Za chvíli se vrátím.“ Fénix se vznesl k obloze a vlétl do jeskyně.
„Starý blázen. Ure, ochraňuj ho.“
Ostatní gwalové se přidali ke králi.
„Ochraňuj ho Ure.“

Ta hodina čekání připadala gwalům jako věčnost. A pak se malý pták vynořil z jeskyně a v pařátech nesl zdobenou skřínku. Nedoletěl však až na palouk. Zhroutil se k zemi jako kámen padající z oblohy nedaleko vchodu. Všichni gwalové se k němu rozeběhli. Slokarij vzal skřínku a bezvládné tělo fénixovo vzal do silných rukou sám král. Letky pravé křídla měl popálené a dýchal velmi rychle a mělce. Na palouku ho Chikonatla položil opatrně na zem.

Fénix po chvíli otevřel pomalu oči a rozhlédl se kolem.

„Pečeť! Máte ji?“
„Ano Belgare. Všechno je v pořádku.“
„Chytil, chytil mne za křídlo. Vyškubl jsem se, ale ta bolest byla hrozná. Pálí to!“
„Budeš v pořádku, jen vydrž!“
„Nemohu. Nemám sílu.“, fénixovy oči se potáhly šedavou barvou. „Neudržím ho.“ Jeho hlas byl tichý.
„Vydrž Belgare, teď se nesmíš proměnit zpátky!“
„Neudržím ho.“

Pak se obraz ležícího fénixe zavlnil a na jeho místě leželo tělo starého gwala. Pravou ruku měl ošklivě popálenou a jeho tvář byla zkřivena bolestí. Krev vytékající z koutku úst byla jasně červená a ostře kontrastovala s bledou pokožkou.

„Belgare! Belgare!“

Belgar otevřel oči a nadechl se. A nový záchvěv bolesti přeběhl po jeho tváři. Jeho tmavé oči neviděly. Na chvíli jako by se zjasnily a z úst Belgarových zaslechli ti, co u něj byli nejblíže, tichá slova.

„Teď už jsem svobodný ...“

Pak zavřel oči a tiše vydechl naposledy.

Belgarovo tělo bylo pohřbeno na místě, kde zemřel. Skupinka gwalů dlouho stála mlčky kolem hrobu drobného gwala. Poslední slova na rozloučenou pronesl tiše král.

„Byl jsi největší mezi námi. Ať tě láska Urova provází na tvých cestách.“

Potom se skupinka gwalů vydala k Minocu. Poklonili se u sochy krále Deputyho a zamířili k portu do města Britain. Za jejich zády zuřil oheň.