Luminorská kronika

Prolog

Rok devítistý třicátý šestý Arapalského kalendáře znamenal obrovský přelom ve vývoji světa, protože v tomto roce do našeho světa vstoupili magickým portálem obyvatelé takzvané Britannie. Byly jich dlouhé, předlouhé zástupy a jak okamžitě vyšlo najevo, šlo o utečence z ohromné války s démony. V našem světě však bylo místa dost a po jednání nejvyšších představitelů nejmocnějších ras dostali vyhnanci svolení k setrvání s námi a tak byli přijati jako ztracení příbuzní. Ačkoli... byli poněkud zvláštní.

Bylo mezi nimi několik ras - Lidé, kteří nám byli nerozeznatelně podobní, tvrdící, že svět patřil jim a hořekující nad ztrátou města Britain. Gwalové, úžasní měniči tvarů, schopni přeměnit se na jakéhokoliv živého tvora s lehkostí, kterou by jim mohli závidět i druidové z legend, taktéž želící ztráty svého domova, Minocu. Fareané, stále bdělí, skryti v lesích a neustále naslouchající povelům přírody s níž jsou spjatí, kteří s nevyslovitelným zármutkem v srdcích tiše vzpomínají na Yewské lesy. Temní poutníci Xarhaazové, vždy povýšení, vždy inteligentnější, podlejší a nesrovnatelně magicky mocnější, nemluvíce o ničem jiném než obnovení slávy Trinsicu. A také divocí Zorai, barbaři známí zálibou v boji, jídle a svou nejasnou minulostí. Je až zarážející, jak jsou tito barbaři podobní obyvatelům Carnutu z našich severních krajů.

Hovornější utečenci často popisovali ohromné hordy nelidských tvorů, kteří se na ně valili ze všech stran. Detailně popisovali hrůzy, jakých se démonické legie dopouštěly a dopodrobna tak vykreslovali obraz, ve kterém bylo snadné uvěřit v zánik světa zvaného Britannie. Ačkoliv se hrdinové starého světa snažili sebevíc, nedokázali hrozbu démonů potlačit. Za každého padlého démona přibývali tři jiní a v tomto tempu se armáda démonů brzy stala nezastavitelnou. Jedinou nadějí byl tedy pro rasy starého světa útěk, do nejistoty, do nepohodlí, do neznáma...

Těmto rasám dovolili vládcové Tooru, Merhaby a Arghanu setrvat v našem krásném světě. Netušíce však kolik nenávisti si sebou tito utečenci nesou, kolik žalu a kolik pletich. Začalo to již v prvním roce na dočasném shromaždišti na ostrově Arghan...

Odchod z Arghanu

Již v prvním roce po přechodu do nového světa se postupně obnovila stará nepřátelství. Což bylo nejspíše způsobeno absencí společného nepřítele, v každém případě však došlo k sérii incidentů, po kterých by se napětí v Arghanu dalo krájet. Toto napětí vyústilo v postupný odchod uprchlických ras do divočiny.

Jako první z ostrova odešli divocí Zoraiové, ačkoliv vzhledem k jejich agresivitě u nich nikdo nečekal takovou míru organizovanosti a jednoty. Jednoho dne se jednoduše sbalili a vyrazili  vstříc ledovým pustinám v severních krajích kolem Carnutu.

Jako další odešli lidé, pospíchajíc, aby měli větší volnost ve vybírání místa vhodného pro své město. Lidí však bylo mnoho a proto bylo mnoho návrhů na místo výstavby provizorního tábora. V konečné fázi se návrhy ustálily na konečný počet dvou, z čehož nakonec vyplynula stavba dvou táborů. Jeden z nich stál hned v místě kam vedl magický portál z Arghanu, druhý vznikal dále po cestě na východ, na louce při úpatí vysoké hory.
Gwali, Fareané i Xarhaazové se však nenechali zahanbit a v rychlém sledu opouštěli v té době již nenáviděné, ač dobrovolné “vězení” na ostrově. Zorai a lidé svými volbami ale obsadili severní část kontinentu a proto pro tyto ostatní rasy nezbylo nic jiného než prozkoumávat jeho střední a jižní části. Všechny rasy totiž opět chtěly vládnout na svých územích, a znovu se stát mocnostmi, kterými dříve bývaly. Gwali odešli daleko na jih, do čisté přírody na planině s horským jezírkem ve stínu velkých hor, následováni Fareany, kteří své místo nalezli hned na druhém břehu moře , na poloostrově poblíž velkých lesů. Obě tyto rasy totiž toužily jen po tichém místě v přírodě. Zbývali tedy už jen Xarhaazové. Ti obsadili jižní poušť, která nejvíce vyhovovala jejich teplomilné konstituci a vyžadované izolaci pro jejich temné pokusy a praktiky.
Všechny rasy začínaly se stavbou několika stanů, následně chatrčí a poté chalup, avšak jen Zorai a Gwali začali své tábory rozšiřovat do podoby města na místě provizorního tábora. Lidé, kteří svůj tábor započali stavět přesně v místě průchodu z Arghanu, se přesunuli na sever k horám, které jim poskytovaly velkou přirozenou obranu města. Lidé z druhého tábora stavbu svého budoucího města už nezapočali a jejich tábor byl zničen při potyčkách s rasou Zorai. Přeživší této drobné války se připojili k první skupine lidí. Taktéž Fareové využili horského pásma v lese k obraně a Xarhaazové si v poušti postavili město uvnitř velkého skalního průsmyku.

Stavba rasových měst

V tomto období nastaly pravé budovatelské závody, protože se uprchlické rasy předháněly v tom, kdo bude mít dříve své město kompletně dokončené. Toto se dělo i přes to, že i s nedokončenými městy si již jednotlivé rasy kladly teritoriální nároky na přilehlá území, z čehož vyplývaly první vážnější konflikty. Vyjímky z konfliktů vedených o velikosti území byly dvě, o Xarhaazskou poušť nikdo nestál a o ledová pole Zoraiů taktéž ne.
Problémy spojené s materiálem však zasáhly všechny rasy stejně. Země totiž nebyla pořádně probádána a z této nevědomosti plynuly problémy s nedostupností jistých surovin. O dřevo nouze nebyla, ale kámen, mramor, železo i další kovy byly v tomto období nedostatkové. A tak, kromě obchodování se surovinami, byly prováděny i sabotáže a taktéž byly vedeny krátké potyčky o hromady stavebních materiálů. Tyto problémy ústily v rozsáhlejší konflikty mezi rasami a následně v definitivní rozkol mezi jistými uskupeními.
Celé toto období by se dalo shrnout do tvrzení, že kdo neměl sílu k efektivní obraně svého území, nedokázal předstihnout ty, jež sílu měli. V těchto závodech na špičce střídali lidé, zorai a xarhaazové.
Kdo zvítězil a jako první dokončil své město není pro kroniku podstatné, důležité je, že cena tohoto vítězství byla vykoupena krví nevinných a zařízena nekalými praktikami.

Nových měst vzniklo celkem pět. Lidé si postavili mohutně opevněný Skalbor. Zorai zase ledem obalený Hagart, z něhož šla hrůza a strach. Xarhaazové postavili Darkmoor ze svého oblíbeného kamene - pískovce - takovým způsobem, že byl v poušti téměř neviditelný. Gwali stavbu svého Min-nocu překrásně spojili s okolím, že nebylo poznat kde začíná město a kde les. A Fareané využili při stavbě Nelya Irin spoustu magie, aby z hvozdu udělali svůj nový a útulný domov.

Příchod nemrtvých

Města byla zdárně dostavěna, národy si postupně oddechly a celý svět měl naději na klidné období prosperity a míru. Přesto však byla příroda napjatá, jako kdyby zadržela dech a čekala bouři. Tento neklid jako první vycítili fareané a gwali, kteří se na vlastní pěst snažili zjistit důvody tototo stavu. Průzkumníci hledali a hledali, pronikali stále hlouběji do divočiny a stále nic nenecházeli. Po určité době už hledači ztratili víru v nalezení problému a začali se postupně vracet. A právě na zpátečních cestách tento podivný neklid pohltil i je. Zničeho nic začali mít silný pocit ohrožení nevycházející z žádné reálné hrozby a neustále cítili úzkost. Postupem času se propadali do stále hlubší paranoii a nedlouho na to zcela ztráceli rozum. Tato záhada se však ještě v prvním roce problémů sama vyřešila, protože z nejhlubších hvozdů a nejdivočejších míst na světě se začaly hrnout zástupy nemrtvých. Žádný z mágů nedokázal najít odpověď na otázky ohledně příchodu nemrtvých. Nikdo netušil proč se najednou začali objevovat, proč byli organizovaní a proč byli silnější než je u těchto tvorů obvyklé. Výše popsané skutečnosti vyústily v sofistikovaný výzkum nemrtvých, který skončil katastrofálním neúspěchem. Neúspěch nebyl ani tak dílem výzkumníků jako nemrtvých, kteří naprosto neočekávaně napadali usedlosti, kde k výzkumům docházelo a následně začali terorizovat rasová města. Rabující nemrtví se postupem času stali hrozbou, které nedokázaly rasové města čelit a proto pod tlakem nelidsky silných pařátů oživlých mrtvých musely být v roce devítistém padesátém prvním všechna rasová města opuštěna a rasy se vracely zpět na ostrov Arghan, který byl dostatečně opevněn aby se této hrozbě ubránil. Nucené sdílení ostrova opět vyvolalo výbuchy vzájemné nenávisti, což se snažili vůdcové ras vyřešit rozšiřováním ostrova.

Poznámka kronikáře: Je potvrzeno, že nemrtvé posílali démoni ze světa Britanie magickým portálem, který nebyl dostatečně uzavřen proti tvorům tohoto typu. Démoni sice nemohli sami projít, ale poslali vše mrtvé, co v Britanii zůstalo. To se týkalo i dávno mrtvých mágů, kteří v novém světě vytvářeli portály do hluboké divočiny, kde mohli nemrtví nikým nerušeni shlukovat své hordy. Hrozbu nemrtvých se efektivně podařilo potlačit až díky Arapalu, viz záznam kronik Arapal u Portálu (1007-1010.).

Převzetí Arghanu

V létě tohoto roku došlo k několika naprosto nečekaným událostem. Celý ostrov Arghan se několikrát otřásl a mnoho budov bylo poškozeno, některé však otřesy i zničily. Nedlouho poté se v zemi objevila díra a z ní vyšli na světlo světa Kerantští, tedy příslušníci národa, o kterém nikdo až dosud neslyšel a o níž nikdo neměl nejmenenší informace. I přes značnou nedůvěru v podzemního národa si dobrosrdečnost Kerantských postupně získávala důvěru většiny populace na ostrově. Důvěru v tento národ rozlomil až nový starosta, který nastoupil do funkce po záhadném a neobjasněném aténtátu na předchozího starostu. Keranští poté umístili do ulic své stráže a dělníky, kteří začali s obnovou města. Kerant se také pyšnil znamenitě vycvičeným vojskem, který nemrtvé drtil, kdykoliv se odvážili přiblížit k ostrovu, ale jejíž síla se snižovala s narůstající vzdáleností od ostrova. Tento jev neušel zvědavosti ostatních ras, ale pouze pár vyvolených, kteří si u Kerantu získali důvěru, znalo další podrobnosti, které se za tímto skrývaly.  Když Kerant převzal zodpovědnost za ostrov, vybudoval okolo města nezdolatelné hradby, které byly zaklety nesmírně mocnými zakletími. Kerant taktéž zavedl přísnější zákony a začal je vynucovat svou ohromnou silou. Proto od tohoto období značne ubylo incidentů mezi členy různých ras na ostrově.

Stavba Gheeru

Dva roky tolerovali Kerantští srážky bojechtivců na ostrově Arghanu. Dva roky vymýšleli jak využít bojovnosti jistých frakcí k prospěchu světa. Ale když při jedné ze srážek došlo ke zranění nevinných Kerantských civilistů, bylo rozhodnuto. Za dva roky totiž Kerant nasbíral pohádkové bohatství a rozhodl se, že pomůže s výstavbou nedobytného města na pevnině pro rozhádané rasy ze starého světa. Každá z ras měla zaplatit nemalý obnos a Kerant měl na výstavbu dohlížet a pomáhat s financováním. Plán byl pěkný, na jedné z prvních schůzí se i vybralo jméno pro město - Gheer - jako symbol nedobytnosti a jednoty - a i přes obtíže při stavbě, z nichž ne všechny byly způsobeny útokem nemrtvých, bylo toto město v rekordním čase dokončeno a staré rasy přestěhovány. Kerant si mohl vydechnout, staré rasy se mohly zbláznit a svět se zase točil dál. Kerant v návaznosti na odstěhování všech nekerantských uzavřel ostrov Arghan jen pro sebe a výzkumníci tohoto národa se vrhli na podrobnější studium záhadných krystalů.
Mezitím v Gheeru vznikala provizorní vláda složená z vůdců všech frakcí ve městě. A ačkoliv docházelo k třenicím mezi obyvatelstvem města, vláda byla kupodivu jednotná. Navíc nastolila pevné zákony, jejichž dodržování vyžadovala po Kerantském stylu a tak Gheer rostl, kvetl a stával se stále bohatším a to i přes pestrou směsici obyvatel, kteří se procházeli v ulicích a bydleli mezi zdmi nádherného města.

Útok Arapalu

Jako každé jaro, i jaro roku 963 bylo nádherné. Po dlouhé a velmi chladné zimě přišla silná obleva a celá příroda začala dýchat novým životem. Každá živá bytost tuto nádheru vnímala a užívala si příslibu krásného roku. Pravdou však zůstává, že existovala skupina živých bytostí, která si jara nevšímala s ohledem na jeho krásy, nýbrž čistě ze zištných důvodů. Tyto bytosti vítaly konec zimy s obrovským nadšením, které však pramenilo z bojové eufórie. Jejich lodě se přeplavily z izolovaného ostrova na pevninu, do oblasti, kterou spravoval městský stát Toor. Důvod proč zrovna území Tooru je prostý, Toor byl pro tyto bytosti nejbližší hrozbou a tedy i překážkou. Překrásné pláže a přilehlé louky Toorského pobřeží byly drceny okovanými botami a zvěř z blízkých lesů byla vražděna ve velkém. Kdo byl však tak troufalý? Kdo nectil zákony přírody a úmluvy mezi státy? Řeč je o Arapalských hordách, které tohoto roku vzaly pevninu bez vyhlášení války útokem. Nejprve si Arapalští vybudovali základnu na pobřeží, ze které pak postupně vysílali záškodnické skupiny do celého Toorského území. Navíc do této základny neustále proudily posily z Arapalského ostrova, čímž se postupem času stala pro Toor nedobytnou. Nejsmutnější na tomto faktu je, že Toorští zvědové tuto základnu objevili až velmi pozdě... Souhra okolností byla zřejmá, přesné plány Arapalu se osvědčily a těmito událostmi započala další Arapalská Válka.

Nový spojenec

Po 15 měsících obranné války a obrovských ztrátách konečně Toorským velitelům došlo, že tuto válku sami nedokáží vyhrát. Generální štáb dlouhou dobu uvažoval o možnostech aliance s jinými státy a národy a po táhlých diskusích, během kterých obyčejní vojáci umírali ve válce po tuctech, vydal štáb jasné stanovisko. Je třeba se spojit s městským státem Merhabou a pokusit se oslovit Kerant. Tak to bylo vymyšleno a stejně tak to bylo provedeno, žel, kvůli Arapalským přepadům muselo být vysláno po pěti poslech do každého města. Do Merhaby dorazili dva a na Kerant dorazil jeden jediný. Poté nastalo období, ve kterém vládci oslovených států vyhodnocovali své odpovědi. Toto trvalo pár dní, přecejen, zapojit se do velké války není snadné rozhodnutí, nuž, podstatná informace je, že Merhaba po třech dnech vstoupila do konfliktu a okamžitě začala podporovat Toor. Kerantu to trvalo déle, ale když viděl, jak rozhodně se tváří Merhaba a jaké hesla razí její vojsko, nakonec po čtrnácti dnech váhání připojil Kerant své síly k Toorským. A byla to vítaná pomoc, spojená vojska tří království vyrazila do války za svobodu kontinentu, za obyvatelstvo světa, za naději a také za spravedlnost...

Poznámka kronikáře: Když se nyní ohlížím zpět a čtu historické knihy nedotčené Arapalskou nadvládou, naprosto jasně vidím, že i přes vzájemné neshody se státy dokázaly semknout a bojovat společně za dobrou věc. Trochu mne však bolí, že takto spolupracovat nedokázaly i v době míru, že musel přijít silný venkovní nepřítel, který rozhašteřené vládce donutil ke společné práci. Kdyby spolupracovali dříve... možná by celá válka dopadla zcela jinak.

Arapal u Portálu

Pro obranné společenství působila ještě jedna nezávislá síla, ač naprosto neúmyslně. Byly jí hordy nemrtvých, které proudily ze starého Portálu na nový svět. Tyto hordy dokázaly zdržovat Arapalský postup a rozbíjet jejich silné přepadové skupiny. V průběhu války proto došlo pro Arapalské ke změně priorit, nechali obranné společenství nabrat dech a soustředili se pouze a výhradně na nemrtvé, které systematicky začali vybíjet a tlačit směrem k magickému portálu. Této skutečnosti obranné společenství využilo k nabírání sil a k záškodnickým útokům jak na Arapalskou armádu, tak na již dobyté území patřící Arapalu. Zkrátka se snažili zneužít situace. Tato situace se ovšem zvrátila v roce 1007, kdy Arapalští dotlačili nemrtvé až k portálu a postupně i do něj. Okolo portálu vznikl opevněný tábor a Arapalští mágové začali zkoumat Portál. Nikdy se jim nepodařilo zjistit přesný důvod jeho znovuotevření, přesto však zkoumali možnosti jeho naprostého zapečetění. Jedna z teorií byla, že Portál se dá zavřít jen z druhé strany, proto byl do Portálu vyslán silný expediční sbor plný veteránů a elitních válečníků, to se psal rok 1008. a čas plynul... Jako by se zastavil, protože ač se mágové snažili o komunikaci sebevíc, nikdo jim z druhé strany neodpovídal a když konečně v létě roku 1010 mágové našli způsob na trvalé zapečetění, nikdo nepochyboval o tom, že se má Portál okamžitě zapečetit. Celou tu dobu čekání totiž Arapalští odráželi výpady nemrtvých přes Portál, a proto bez mrknutí oka odsoudili zmíněnou výpravu k jistojisté smrti.

Útěk

Válka se táhla už 52 let... Kontinent byl rozervaný válčícími stranami... Ekonomika žila jen silou vůle... Lidé měli hlad a žili v nekonečném strachu ze zítřka. Protože ač je nikdo nevybíjel přímo, kvůli surovinám je ždímaly obě strany konfliktu. Když totiž ve válce dojdou peníze, válka buď ustrne, nebo zahyne. A protože toho lid měl už dost, začal Velký Útěk obyvatelstva. Lidé se po desítkách a stovkách vydávali do odlehlých částí světa, aby utekli před válkou, před výběrčími daní, před strachem a před hladem. Mnozí to zkoušeli, mnohým se to povedlo, ale ještě více jich stíhaly jezdecké oddíly válčících stran. Jízda obranného společenství je jen přivlekla zpět na pole a do řemeslných dílen, kde byli lidé znovu přinuceni živořit a pracovat pro válku... Arapalští to vzali za jiný konec. Za konec teroru. Když někoho dostihli - a že dostihli spoustu skupinek - vůbec se nerozpakovali a pozabíjeli celou skupinku nevinných civilistů, jejichž jediným proviněním bylo, že nechtěli dál žít ve válce. Bylo to temné období, nelidské, nesprávné a naprosto zvrácené. Z lidu totiž postupně vykovávalo nemyslící loutky, které nemají žádné ambice, žádný cíl, které jen chtějí přežít další den.

Poznámka kronikáře: Ti, kterým se povedlo utéct přesto neměli o moc snazší život. Museli v naprosté divočině založit menší tábory a osady, museli vybudovat pole a vyhloubit studny s minimem nástrojů, ale protože teď už byli “svobodní”, dělali svou práci s novým odhodláním. Určitá část sice nevydržela pracovní vypětí a umřela, ale sen svobody byl pro všechny důležitější.

Pád Tooru

V polovině srpna se na nebi objevila zářící rudá čára, která se nezadržitelně blížila k povrchu. Chvíli se blížila, její záře se stupňovala a nakonec se ozvala ohromná rána a země se zatřásla... Badatelé v následujících dnech zjistili, že na jiho-východní část kontinentu dopadl meteorit a to bylo znamení, které nebylo třeba vysvětlovat. Týden po dopadu se Arapalským podařilo po pěti měsíčním obležení probořit hradby města Toor. Obránci bojovali statečně a srdnatě se pokoušeli získat pro civilní obyvatelstvo co nejvíce času, avšak platili za tuto činnost krvavou daň. Hrstka zbylých Toorských mágů otvírala magické portály, kterými proudily davy uprchlíků jako nikdy nekončící vlna. Mágové byli na pokraji vyčerpání a zbylí obránci města na tom nebyli o moc lépe. Přesto však v těchto lidech hořel oheň, který zaháněl únavu a nutil je dál držet nepřátele mimo civilisty. Arapalští se za cenu velkých ztrát postupně probojovali až k mágům, kteří zanechali své práce a s novým elánem se obrátili proti postupujícím útočníkům. Někteří z uprchlíků se připojili k mágům a společně, vlastní krví, vykoupili čas potřebný pro samovolné zhroucení portálů. Pak zavládl v ruinách města Tooru mrtvolný klid rušený jen občasnými výkřiky umírajících. Toho dne padlo veliké město, avšak zbylo po něm vojsko. Vojsko, ve kterém došlo k rozdělení. Pár stovek nejvíce zkušených vojáků vyrazilo do nepřístupných částí světa založit odbojový tábor. Většina zbylého vojska se však podle rozkazu připojila k šikům Merhaby, aby získala co nejvíce času pro své budující kolegy.

Poznámka kronikáře: Arapalští opět předvedli svou krutost, když vyslali svou lehkou jízdu vypátrat a vyvraždit všechny uprchlíky z Tooru. Naštěstí se jim jejich práce nevydařila ani z poloviny tak jak chtěli

Zrození naděje

Hvozdem se nesly roztodivné zvuky. Vnímavý člověk by v nich rozeznal údery seker do mohutných kmenů, svištění pil zakousnutých do dřeva a útržky lidského hovoru. Veškerý tento šum však najednou utichl a lesem se rozprostřelo podivné ticho. Na postupně vznikající mýtině totiž došlo k neočekávanému setkání. Ve středu mýtiny stála skupina uprchlíků ze všech koutů kontinentu, držíce v rukou nářadí. Na západním konci průseku stanula poněkud menší skupina bývalých obyvatel Tooru. Tíživé ticho všechny zúčastněné svazovalo a obě skupiny se strachem třásly. V tu chvíli prolomila mlčení malá holčička, která se držela za sukni své matky. Zeptala se zcela prostě a bezelstně: ”Kdo jste?” Vzápětí se rozproudil hovor a začala váhavá, ale přesto účinná spolupráce. Toho dne se naplno rozběhly stavební práce osady Luminor, která byla a je považována za novou naději bojovníků za svobodu.

Nový starosta

Stalo se nemožné! Nedobytný Gheer, pevnost nad pevnosti, zářící maják plný naděje pro všechny, kteří nechtějí padnout před Arapalskými do prachu, znenadání patří Arapalským! Merhabská výzvědná služba hovoří o podivném paktu mezi Arapalem a Gheerem, prostí lidé z okolí Gheeru zase o změkčilých radních, kteří nechtěli vidět své nádherné město v plamenech, jisté je jen to, že Arapal bez útoku armády ovládl Gheer, který mu otevřel své brány. Z později dostupných informací z necenzurovaných kronik města Gheeru vyplývá, že jeden nejmenovaný radní (již dlouhá léta v opozici) si chtěl polepšit a stát se starostou skvělého Gheeru. Za tím účelem kontaktoval Arapalské, vytvořil si síť špiónů a posluhovačů a v noci sedmého srpna roku 1041 vpustil do města Arapalské hordy. V Merhabském státě po tomto činu zavládla beznaděj, oni jsou poslední, kdož stojí v cestě Arapalu, obyvatelé města se začínají bouřit a mnozí se snaží zachránit utěkem do divočiny. Vládce Merhaby však vyhlásil ještě tvrdší politiku a bezhlavě se vrhl do posledních fází konfliktu, který má rozhodnout o naplnění či nenaplnění starého proroctví.

Poznámka kronikáře: Dotyčný radní nebyl nikdo jiný než neblaze proslulý tyran Demancio Skargen, o kterém bylo napsáno již dost knih. O jeho brutalitě, pochybném původu, divných zvycích a dalších zvrhlostech, které provedl, nebo přikázal provést. Tento člověk nezůstal u moci dlouho, po půl roce došla Arapalským trpělivost a nechali tohoto tyrana popravit. Tím se jen potvrdilo, že každý tyran má jen svůj vymezený čas, což dodalo síly a odvahu bojovníkům za svobodu, protože Arapal je přece také tyran...

Druhá poznámka kronikáře: Kerant po obsazení Gheeru stáhl svá vojska z pevniny a začal opevňovat svůj ostrov. Dokonce se hovoří o obrovské námořní flotile, která stráží vody okolo ostrova a o neobvykle vysokých zdech okolo města. Na otázky svých bývalých spojenců neodpovídal, posly posílal zpět bez odpovědí a tak vznikaly dohady o tom, co má Kerant v plánu. Uběhlo pár měsíců a pak celý Kerantský ostrov zahalila magická mlha, která byla zároveň bariérou, což vyvolalo kompletní Kerantskou Izolaci. Nikdo neví, co Kerant na ostrově dělá, ani proč se tak odtrhl od světa. Vyrojilo se však mnoho hypotéz, z nich předkládám dvě: První je, že Kerant kolaboroval s Arapalem a nějak si vyjednal mír. Druhá, že Kerant se vrhl do studia svých magických krystalů v naději, že s nimi převáží misky vah a pomůže světu ve zničení Arapalu. Budoucnost však ukáže, co se vlastně na Kerantu dělo...

Nová vlna útěku

Tak jako se stalo po pádu Tooru, i po obsazení Gheeru se v obydlených oblastech objevily nepokoje a lidé, pomalu ztrácející víru v konec konfliktu, se opět dali do pohybu a stěhování. Tito utečenci však měli oproti první vlně výhodu. Měli totiž kam utéct... Nové osady v divočině skýtaly vítané útočiště před světem a jeho problémy. Problémem byla však strastiplná cesta do těchto osad, a hlavně jejich nalezení a následné přijmutí jejich obyvatelstvem. Každá z osad totiž mohla pojmout jen několik nových utečenců, aby stále dokázala účinně skrývat svou existenci. Jedinou vyjímkou byl Luminor, který pojal velké množství utečenců, protože plánoval vystoupit proti Arapalu, sice zatím skrytě, ale plány měl dlouhodobé. Druhým rozdílem oproti první vlně útěku byla absence pronásledování z Arapalské i Spojenecké strany. Arapalští již něměli zapotřebí tolik hlídat prchající civilisty, protože cítili, že se blíží konec války a jejich vítězství. Spojenecká vojska zase nechtěla rozdrobovat svoje síly a nechávat je padnout ve zbytečných potyčkách vedených o pár otrhaných sedláků. Tak či tak byla cesta utečenců snazší než v prvním útěku a proto jejich řady významně posílily odbojové tábory a skryté osady.

Arapalské překvapení

Po dlouhých měsících obležení města Merhaby se Arapalští dočkali. Rozbili mohutné hradby na mnoha místech a jejich šiky se vrhaly do vzniklých mezer jako dravá zvěr. Vzduch byl velmi silně cítit beznadějí a v Merhabských ulicích se poslední hloučky obránců snažily vyhrát ztracenou bitvu a získat zpět vše ztracené. Jejich hrdinské oběti však byly marné, Arapalské hordy se jako vlny rozlévaly městem a vraždily všechno, co jim zkřížilo cestu. Muže, starce, chlapce, ženy, dívky, děti, zvířata... Ve svém triumfu byli Arapalští vojáci jako v podivném fanatickém transu. Nevnímali rozkazy velitelů, ani jejich křik. Cítili jen pach krve, jako ho cítí obyčejná zvířata. A tak se ulice kdysi krásného a hrdého města dál plnily krví a mrtvolami. Arapalští však byli jako slepí a necítili blížící se přízrak smrtelného nebezpečí. Nebezpečí plynoucí z posledních zoufalých rozkazů merhabského šejka. Několik nižších důstojníků dostalo za úkol vydat se hluboko do sklepení pod palácem a tam dojít do jisté místnosti, kde bylo jejich úkolem rozdělání ohně. Jak bylo přikázáno, tak se také stalo a v okamžiku, kdy v Merhabě řádila šilená Arapalská smečka o velikosti dobré poloviny jejich armády, došlo k výbuchu. A ne k ledajakému, ale k výbuchu, který zničil celé město a pohřbil v něm ohromné Arapalské voje. Říká se, že hlavní generál Arapalské armády spáchal chvíli po výbuchu sebevraždu. Také se říká, že půda Merhaby je od té doby prokletá, nic na ní neroste a dějí se na ní podivné věci. Jisté je jen to, že v době největšího úspěchu Arapalu, ve chvíli naplnění jejich dávného proroctví, byla tomuto národu zasazena obrovská rána, která se ještě může ukázat být osudnou.

Rozvoj odboje

Ač se to zdá neuvěřitelné, při pádu Merhaby nebyly všechny její síly ve městě. Ve chvíli Arapalského Překvapení operovaly různé menší jednotky v týlu nepřítele a nebyl to nikdo jiný než legendární merhabští Zálesáci. Po pádu svého města se v tichosti spojili, postupně vybrali výhodné místo v divočině, které bylo ještě nepřístupnější než jiné doposud vybrané jinými, a začali se tam přesouvat. Během přesunů různě kličkovali, vraceli se zpět, loupili z Arapalských držav materiál i zásoby a pak se pouštěli do zběsilého úprku. Všechen materiál i jídlo se jim velice hodil, protože bez něj by v divočině i přes své schopnosti a zkušenosti zahynuli. Celý tábor byl totiž obklopen neprostupnými horskými štíty, které byly ostré a rozeklané. Jediná přístupová cesta, která do tábora vedla byla velice úzká a tak strmá, že každý krok po ní mohl být osudným a ani horské kozy, či kamzíci po ní moc často neběhali. Strmost této horské stezky byla rozhodujícím faktorem pro Arapalské vojsko při úvahách, zda-li ji prozkoumat. Arapal ji neprozkoumal, ale Merhabští velmi dobře znali ono skryté údolí a možnosti, které nabízelo.

Poznámka Zálesáků: Vrchní velení hovoří o druhé, skryté ústupové cestě z údolí, snad o ní nemluví jen naprázdno, aby zahnali chmury vojáků ohledně bytí v uzavřeném kotli. Doufejme, že opravdu existuje, nebo že nebude nikdy třeba...

Nová generace

V Luminoru právě dospívá další vlna dětí. Vlna, která není poznamenána útrapami války. Tyto děti vyrůstali v míru, tedy v době kdy Luminor nikdo nenapadal, a proto jsou neklidné, dychtivé opustit vydýchaný Luminor s jeho svazujícími zdmi a minimem možných dobrodružství. Avšak i v zákoutích Luminoru se hovoří o odboji proti Arapalské tyranii, odboji, který má navrátit světu svobodu a možnost volby. Světu, který nebude řízen z podzemního království na ostrově nesvobody. Jakoby tito mladí nechtěli naslouchat radám starších, kteří byli přesvědčeni, že Arapal nelze porazit, lze totiž jen tiše doufat v jeho milost... Bylo to jako vždy, mladí odmítli žít v útlaku, ústraní a v klidu. Luminor ožil bojovým ruchem, mladí se začali cvičit v mnoha různých dovednostech a starosta měl práce nad hlavu, když se snažil řešit všechny problémy, které z té situace vyvstaly. Vida nadšení mladých tváří, jali se i někteří starší procvičovat dávno zapomenuté dovednosti a taktéž vzali do rukou zbraně, aby mladým ukázali, že v Luminoru nežije bezbranné stádo, nýbrž i pozůstatek kdysi hrdých a velmi statečných vojáků. A tak díky nadšení mladých lidí a zkušenostem starých, kteří jim konečně začali předávat smysluplné dovednosti se z Luminoru stalo pulzující centrum odporu proti nadvládě tyrana.

Poznámka kronikáře: V tomto roce do Luminoru přicházelo za různých okolností a nezvyklých situací mnoho nových tváří, starosta se bál, že to budou Arapalští špiclové, ale opak byl pravdou. Do Luminoru přicházeli lidé i nelidé z celého světa, aby se zde - nezatížení příslušností k Tooru, Merhabě i Kerantu, ani rasovými předsudky - naučili jak bojovat s tyranem a aby mohli později pomoci ve Velkém Povstání.