Novinky

12.11. 1087
Zatím nemáme z pevniny žádné zprávy. Přemýšlím, zda se ke mě vůbec někdy dostanou, ale v tu chvíli sám sebe napomínám, že Johnovi přeci musím důvěřovat. Kam bychom se totiž bez vzájemné důvěry dostali? Když jsem s ním poprvé po připlutí mluvil, požádal mě o sesterský krystal k tomu, který měli v držení v Gheeru, a já mu vyhověl s tím, že se o informace od svého zvěda bude dělit. Udělá to ale, až se k němu dostanou? A nestalo se tak už náhodou?
Jsem plný pochybností a vím, že bych neměl být. Nemám sebemenší důvod Johnovi nevěřit, ale je to ve mně nejspíš zakořeněné až příliš hluboko. Nikdy se o těchto mých pocitech nesmí dozvědět, mohlo by to ohrozit naši spolupráci a mohlo by to ohrozit to, co se zdá být začínajícím přátelstvím. Kdyby on nevěřil mně, nikdy by neakceptoval přesun svých lidí na Zagan-Mar. Řekne mi, jakmile dojde ke kontaktu s pevninou. Věří tomu Gerra s Ahmerem, věří tomu i Hammar. Nemám se vlastně čeho bát, nebo snad ano?

8.2.1088
Některé ledy se konečně začínají prolamovat. Už bylo na čase, u předků! Přestože je mezi Arapalci a příchozími jasná bariéra, občas je možné vidět náznak toho, že se časem zbortí. Byl jsem ale naivní, když jsem věřil, že tomu pomůže pouhý příklad soužití - ať už jsou to ty páry, co vzešly z mírové smlouvy, nebo ti, kteří využili mou pohostinnost dříve. To je sice náznak, ale nestačí to.
Jednu věc jsem ale podcenil a každý den mě baví vidět, jak moc jsem ji podcenil. Děti. Nikdy jich tu nebylo kolem tolik, kolik bych si přál, a arapalské děti byly vždy trochu osamělé, trochu jiné. Když pozoruji tu zvědavost, se kterou poznávají své okolí pevninské děti, nevycházím z údivu. Neznalost jazyka pro ně není žádným omezením a to, co se chtějí naučit, to se naučí rychle. Začal jsem se těšit na každou cestu do města nebo za Johnem, protože to znamená, že tohle můžu vidět. Jistě, ten křik, ten hluk co umí vydávat, je občas na hranici snesitelnosti, ale pro mě je to mnohem lepší, než kdyby tu byl klid a ticho. To by totiž bylo ticho před bouří. Jak jen naučit dospělé, aby si brali příklad z vlastních potomků? Je to možné?