Novinky
Ruinami profoukával vítr a občas přinesl slabou vůni sněhu. Stopař se hlouběji zachumlal do své přikrývky. Hlídka byla jako obvykle nudná a neustálé šumění moře uspávalo. Stopař si už už říkal, že by se měl protáhnout, než tu nadobro usne, ale v tom strnul. Za léta strávená v divočině a na výzvědách dokázal poznat, kdy se blíží nebezpečí. A teď ten pocit rezonoval celým jeho tělem. Skryl se na svém stanovišti a všemi smysly pátral po zdroji znepokojení.
V okamžiku, kdy mu došlo, že špatně je něco na zvuku, který vydávalo moře, se zpoza skály vynořil koráb. Ne rybářská bárka nebo rychlá šalupa, která před nějakou dobou proplula ze Skalboru, ale válečný koráb v Arapalských barvách. Stopař ztuhl a vyděšeně sledoval loď, která proplouvala kolem. Viděl posádku zakutou do stříbra, s jejich klasickými helmami. Viděl zlatavé pláště, slyšel výkřiky v té jejich proklaté řeči s tak typickým zpěvavým přízvukem. Zcela automaticky začal počítat a lehce se mu ulevilo. Ačkoliv... kdo ví, co se ukrývá v podpalubí...
Jakmile loď zmizela z dohledu, vyběhl ze svého stanoviště. Zkontroloval ještě západní horizont a vyrazil do hradu.
Téhož dne o pár hodin později se z gheerských stok vypotácela silně podroušená osoba. Vyzvedla si v bance pár drobných a při odchodu zamžourala na vývěsku.
"Kdo se mi taj sere do básniček?" zachroptěla a strhla lístek. Na třetí pokus připíchla na vývěsku nový lístek a zamířila do hospody, kde se zpila do němoty.
