Ultima Online: Dark Paradise 2 - Člověk

Lave menu


Člověk

Lesem běžel člověk. Nervózně se ohlížel přes rameno. Proto se také každou chvíli zakopl o vyčnívající kořen nebo pařez a zabořil se nosem do lesního podrostu. Pokaždé se ale rychle vyškrábal na nohy a pokračoval ve svém úprku. Za ním se z lesa ozvalo osamělé zavytí, kterému odpověděla řada poštěkávání. Vlci. Mladík se tentokrát neotočil, teď už věděl, že jeho stopu neztratili, a přinutil své znavené nohy k větší rychlosti. Běžel v šeru, jen tu a tam klenbou stromů pronikl paprsek zapadajícího slunce.

Půda se začala zvedat. Stromy ustoupily kosodřevinám. Udýchaně se zastavil a jen tomu, že se zády opřel o uschlý kmen jedle, vděčil za to, že se nesložil k zemi. Rozhlédl se kolem. Stál na úbočí hory, která byla součástí mohutného skalního masivu. Pod ním, kam až jeho oko dohlédlo, se vlnil ve večerním vánku oceán stromů. Nadhodil si na rameni podlouhlý vak a potutelně se usmál. Tu však náhle spatřil mezi stromy míhající se šedá těla a opět se ozvalo to zavytí, které ho pronásledovalo už pět dní. Teď však bylo blíž než kdykoliv předtím. Pevně sevřel svůj vak, nadechl se a znovu se rozběhl. Běžel soutěskou mezi dvěma skalami. Po chvíli ale poznal, že udělal chybu. Soutěska se zúžila natolik, že se jí už nemohl protáhnout. Otočil se, aby se vrátil, ale stačil udělat jen pár kroků a na cestě se před ním se objevil vlk. Podle krvavé jizvy, která se mu táhla po celém boku, poznal, že je to ten stejný, se kterým se potkal před pěti dny. Z otevřené tlamy, která poskytovala dokonalý výhled na obrovské žluté tesáky, se mu linulo výhružné vrčení. Mladík nezaváhal. Skokem se ocitl na bližší skalní stěně a začal se po ní drát nahoru. Vlk skočil. Tesáky se sklaply těsně pod mladíkovýma nohama. Ozvalo se zoufalé zavytí. Mladík se ani neohlédnul. Plně se soustředil na to, aby se udržel na drolivé skále. Začalo pršet a zapadající slunce zmizelo za hradbou mraků. Mladík stále lezl vzhůru a jeho oči už jen těžce hledaly v houstnoucí temnotě úchyty pro ruce a opory pro nohy. škrábal se stále výš a výš, až se dostal s posledním vypětím sil na docela širokou římsu. Hluboko dole zaslechl zavytí a spokojeně se usmál."Tak tenhle problém mám z krku," pomyslel si."Teď už zbývá jen vyřešit, jak přežiji tady na té hoře." Římsa, na které stál, se vinula kolem celé hory. Vydal se po ní. šel asi půl hodiny, když tu náhle římsa končila otvorem ve skále."Paráda," řekl si mladík,"alespoň se schovám před deštěm." A se skloněnou hlavou prošel vchodem.

Vnitřek jeskyně byl překvapivě suchý. Na stěnách nerostla žádná plíseň. Chodba byla osvětlena zvláštním světlem, které jako by vyvěralo ze všech stran chodby. Překvapeně si všimnul, že jeho tělo nevrhá žádný stín. Rozhodl se to z vrozené zvědavosti prozkoumat. Chodba se klikatila snad dvě stě metrů do nitra hory, podlaha byla poseta jemným pískem. Náhle se rozšířila do obrovské místnosti. Mladík se v úžasu rozhlédl kolem. Stěny byly zdobeny nádhernými gobelíny a ve výklencích postávala na stojanech nádherná brnění, doplněná takovými zbraněmi, za které by každý válečník zaprodal svoji duši peklu. Látkové zástěny rozdělovaly místnost na spoustu menších pokojů a v každém z nich byla uložena nějaká cennost. V jedné místnosti ležela na stole krásná katana, vyrobená z nějakého kovu, který jako by sám od sebe zářil. Mladíkova ruka se pohnula jako ve snách a už už svírala jílec katany v ruce, když tu mu náhle zahřměl do ucha hlas:"Být tebou, nechal bych si zajít chuť." Mladík se otočil a zjistil, že zírá do tváře muži, který byl oblečen s marnivým vkusem do těch nejdražších látek, po boku se mu pohupoval meč, jehož jílec byl zdoben několika drahokamy a byl obtočen zlatým drátem.

"Kdo jsi?" vykoktal ze sebe.

"Nepoznáváš svého boha?" Optal se muž a v očích mu probleskl modrý plamen."Dovol tedy, abych se představil. Jsem Nidaos a ty jsi? Ne, neříkej mi to, zjistím si to sám," pravil a natáhl ruku s pěstěnými nehty k mladíkově hlavě. Mezi ní a mladíkovým čelem proskočila modrá jiskra.

"Aha, ty jsi Nikolas, velký zloděj, jak sám sebe nazýváš. Přišel jsi sem loupit?"

Mladík klesl na kolena."Ne, ó božský, jen jsem tu hledal útočiště před deštěm."

Nidaos si mladíka chvíli upřeně prohlížel."Budiž, věřím ti, ale jestli po tvém odchodu zjistím, že mi něco chybí, tak si to šeredně odskáčeš. Je ti to jasné?" zeptal se a v očích se mu opět mihl modrý záblesk."Mimochodem, co to máš v tom vaku?"

Mladík vědouc, že nemá cenu zapírat, sundal vak ze zad a obrátil ho vzhůru nohama. Na písek dopadl prapodivný zelený luk.

"Ale copak to tady máme?" podivil se Nidaos."To je přeci jeden z luků Gaii, který dala do opatrování svým kněžím. Kdepak jsi k němu přišel?"

Nikolas sklonil hlavu a začervenal se.

"Ty jsi ho ukradl?" zeptal se Nidaos.

Mladík jen mlčky přikývl. Místností otřásl mohutný smích, který se vydral Nidaosovi z hrdla. Plácnul klečícího mladíka po rameni tak, že se natáhl jak široký tak dlouhý na podlaze a mezi záchvaty smíchu, které otřásaly jeho tělem, pravil:"Ty jsi tedy chlapík podle mého gusta, pojď se najíst a já ti mezitím něco budu vyprávět." Zavedl mladíka k bohatě prostřené tabuli."Jez," řekl. Usadil se do druhého křesla, přehodil nohy přes zdobené opěradlo a spustil: "Věc se má tak. Když Gaia stvořila ty své Fareany, byla na to tak pyšná a pořád se chlubila, že tím mě i mé bratry pořádně znechutila. Pořád nám předhazovala, jak je chytrá, když dokázala stvořit myslící bytosti. A tak jsem se naštval a stvořil vás, lidi. Víš, že původně pocházíte z orangutanů? No nezírej na mě tak a zavři pusu, když jíš, je to neslušné. Někde jsem musel vzít základní materiál. Řeknu ti, byla docela těžká práce dostat do těch zakrnělých mozků alespoň trochu inteligence. Nakonec se mi to podařilo, ale něco opičího přeci jen v lidech zůstalo. Snažil jsem se to odstranit, ale i tak se to nepodařilo úplně vymýtit, proto se mezi lidmi rodí nejlepší zloději na světě. Na druhou stranu je však člověk schopen tvůrčího myšlení a o hrdinských činech lidí se vyprávějí báje i mezi ostatními rasami. Máte chápavé ruce, které dovedou stvořit jedny z nejkrásnějších věcí, co jsem kdy viděl. A to si, myslím, je dostatečné ospravedlnění pro to, že občas vraždíte jen pro zábavu, nedodržujete dané slovo a tak všeobecně provedete občas nějakou tu podlost. Celkově vzato si myslím, že jsem při vašem stvoření do vás vložil i něco ze sebe a to ve vás přetrvává dodnes. Dojedl jsi? Vidím, že ano, tak tedy je nějaké místo, kam bys chtěl dopravit?"

"Snad do města Britain, kdyby tě to, ó božský, moc neobtěžovalo," podařilo se Nikolasovi vypravit ze staženého hrdla.

"To je to nejmenší, co pro tebe tvůj bůh může udělat." odvětil Nidaos."Abych nezapomněl, ten luk si tu nechám," řekl a mávl rukou. Tam, kde ještě před okamžikem stál promoklý mládenec, zůstal najednou jen čistý vzduch.

"Bude se mi krásně hodit do sbírky," pomyslel si Nidaos a zamilovaně přejel rukou po luku.

forum dp2 ozveny dp2 obchodna vyveska
soubory ke stazeni
privesky dp2