Ultima Online: Dark Paradise 2 - Zorai

Lave menu


Zorai

To ráno slunce nevyšlo. Jen podivný narudlý opar, který se rozprostřel nad městem, dával tušit, že začal třetí den obléhání Britainu. Hlídky na hradbách a strážních věžích obhlížely krajinu, aby zahlásily poplach v případě dalšího náporu démonických armád. Vojáci a dobrovolníci většinou spali. Neustávající boje byly velmi vyčerpávající a počet bojeschopných mužů se stále snižoval. Město bylo poloprázdné. Jen v okolí přístaviště vládl čilý ruch.

„Opatrně s těmi bednami! Jestli s tím někde třísknete, tak letíme k Nidaovi všichni. Odneste to na třetí molo.“

Drobný mužík v lehké zbroji, která byla šita na mnohem většího muže, překypoval energií.  Byl všude. Tady řídil nakládání lodí, tam zase uklidňoval hysterické ženy, o kus dál zase ukazoval kharrunům, kteří po pás ve vodě tahali lodě k molům, jak mají správně s lodí manévrovat. Starosta Britainu pan Shangallar měl plné ruce práce. Naloďování začalo ještě v noci, krátce po otevření portálu. Zatím se nakládaly jen zásoby. Zbraně, zbroje, střelivo, potraviny. Vyděšení obyvatelé Britainu měli přijít na řadu až kolem poledne, ale už od samého rána se tísnily kolem přístavu zástupy lidí, kteří se dožadovali vstupu na lodě. Překáželi dělníkům, kteří nosili zásoby a starosta musel dokonce povolat několik vojáků, aby davy zatlačili trochu dál.

„Jak to jde pane starosto?“
„Neotravujte, nemám ča ...“, Shangalar se ohlédl a pohlédl do očí usmívajícího se krále Dalarana. „Oh! Odpusťte pane, nechtěl jsem ... nevěděl jsem ...“
„To nic“, mávl rukou král. „Vidím, že máte spoustu práce.“
„To ano pane, ale probíhá to dobře. Většina zásob už je na lodích a některé již odpluly do portálu. Máme trochu málo námořníků a tak na každé lodi jsou jen dva nebo tři a posádku doplňujeme z dobrovolníků. Ale s tím nejsou potíže. Hlásí se i ženy. Každý už by rád plul pryč.“
„Bude dost lodí pro všechny?“
„Určitě ano pane. Lodí je dost. Dokonce mám pocit, že pro některé nebudeme mít žádný náklad. I lidí je nějak míň, než jsem čekal.“
„Máme spousty padlých Shangallare. A nejen lidí.“
Starosta sklopil hlavu. „Ano, vím pane. Viděl jsem hranice. Je to strašné.“
K rozmlouvající dvojici v tu chvíli přiběhl zadýchaný voják. „Pane!“, zasalutoval.
„Mluv vojáku.“
„Pane. U severní brány nepřítel zaútočil s nebývalou silou. Generál Findar vzkazuje, že hrozí průlom.“
„Musím tam jet. Shangu, pokračuj s naloďováním. A když se to celé zrychlí, myslím, že se zlobit nebudu.“
„Pokusím se pane.“

Král pobídl koně, otočil se s ním na místě a vyrazil tryskem k severní bráně. Jeho dlouhý modrý plášť za ním vlál jako plamen neobvyklé barvy. Starosta města si povzdychl a znovu se pustil do práce.

Dva nestvůrně velcí ogři bušili do brány kmenem vzrostlého dubu, který někdo vyrval i kořeny ze země. Po zádech jim stékal vroucí olej, který na ně lili obránci brány z ochozu a jejich těla pokrytá tlustou kůží byla na mnoha místech probodána šípy. Nicméně zdálo se, že těm dvěma to vůbec nevadí a s neutuchající silou bušili do brány stále dál. Okolo ogrů se tísnil zástup démonů a vždy, když ogři trochu ustoupili, aby se rozeběhli proti okované bráně, nahrnuli se před ně a drásali bránu svými drápy. Rozestupovali a uskakovali z cesty běžícím ogrům až na poslední chvíli. Při tom ogři řvali a démoni nezůstávali ani trochu pozadu. V tom ohlušujícím ryku nebylo téměř slyšet vlastního slova.

„Co se děje Findare?“, Dalaran musel křičet, aby ho jeho generál slyšel.
„Ti dva ogři pane. Chrání je nějaká magie. Nemůžeme jim nijak ublížit. Jestli ještě chvíli budou na bránu takhle útočit, tak ji nutně musí prorazit. Nevíme si s nimi rady.“
„Mágové by nepomohli?“
„Žádného tu zrovna nemám pane. Už jsem pro ně poslal, ale zatím nikdo nedorazil. Mít sto chlapů, otevřu bránu a pošlu je na ty ogry. Byla by to sice sebevražda, ale meče a sekery by snad ty ogry zastavily. Ale já těch sto chlapů nemám. Útok probíhá po celé severní straně hradeb.“

Brána se po novém nárazu dubového beranidla otřásla. Dřevo vyztužené ocelovými pásy zapraštělo. Findar a král se dívali dolů na příjezdovou cestu na znovu ustupující ogry a v očích se jim zračily starosti.

Když nechal král strhnout mosty na jižní straně města, lidi ve městě to moc nepotěšilo. Město tak bylo odříznuto od polí a mnozí měli obavy, jestli nevypukne hlad. Hned druhý den ale obsadila jižní břehy mohutná armáda orků a goblinů a lidé ve městě blahořečili rozhodnutí svého vládce. Orkové pár dní jen pokřikovali na lidi na druhém břehu a hrozili pěstmi a svými zbraněmi. Lidé si jich moc nevšímali, jen někteří mladí střelci zkoušeli své štěstí a pokoušeli se zasáhnout nějakého goblina na druhé straně vody. Dnes zkusili orkové novou taktiku.

Malý rákosový člun uvezl dva orky. Maximálně tři. To by nebyl pro ostrahu jižní strany města velký problém. Problém ale byl, že těch člunů byly stovky.

Velitelem obrany jižní části města byl Ennorath a fareové v jeho jednotce ani trochu nezaháleli. Mraky šípů se vznesly nad vodu a kosily orky ve člunech po desítkách. Nicméně bylo jasné, že vylodění ve městě lučištníci zabránit nedokážou. Vojáci byli soustředěni na severní straně města a fareanů nebylo mnoho. Desítky a stovky orků a goblinů na protějším břehu se tlačilo u břehu, nad hlavami nesli lehké rákosové čluny a snažili se je spustit na vodu. Ennorath pozoroval to hemžení a nakonec vyslal rychlého posla pro krále lidí, aby se s ním poradil o vzniklé situaci. Pak natáhl dlouhý luk a dobře mířenou ranou skolil gobliního šamana, který se chystal seslat nějaké kouzlo. Ještě než se šaman svalil k zemi, ve vzduchu už byl další Ennorathův šíp. Ze sedla koně, který přicválal k postavení Ennorathových střelců, seskočil král lidí Dalaran.

„Co se děje pane Ennorathe?“

Mlčenlivý farea jen mlčky ukázal hlavou na protější břeh. Neustávaje ve střelbě promluvil hlubokým měkkým hlasem.

„Mí střelci je nezastaví Dalarane. Jestli se dostanou na vodu všichni, za několik minut budeme mít jih města plný orků.“

„Sakra. To se musí dít zrovna teď, když máme problémy i na severní straně“, král rozzlobeně udeřil rukou v plátové rukavic o dlaň druhé ruky.

Vysoký štíhlý farean, který střílel ze svého luku kousek od místa, kde stál král s Ennorathem se otočil a vykřikl směrem k těm dvěma: „Enno, podívej, něco tam je!“

V zadních řadách zástupu orků a goblinů se něco dělo. Mezi nepřáteli zavládl zmatek. Zadní řady se tlačily na ty vepředu, jakoby se snažily něčemu uniknout. Orkové byli zatlačováni do vody, aniž by stihli nasednout do člunů. Padali z vysokého břehu a pištíce mizeli pod hladinou. Orkové neumí plavat. Dalaran a Ennorath pozorovali tlačenici a snažili se zjistit její příčinu. Pak promluvil Ennorath.

„Barbaři.“

Za malou chvilku už to viděl i král lidí. Velká skupina barbarských válečníků útočila na zadní řady armády orků a goblinů. Mohutní válečníci v lehkých zbrojích zbroceni krví mávali obrovskými sekerami a těžkými meči a každý jejich úder nacházel svůj cíl. Přitom se chechtali a drsnými hrdelními hlasy po sobě pokřikovali. Byly mezi nimi i ženy a mnohé měly na zádech přivázané malé děti. Ale v boji je to nijak neomezovalo. Sekery se míhaly a těla goblinů a orků a jejich končetiny létaly vzduchem. Barbaři postupovali v řadě a co jim přišlo do cesty, to smetli. Za sebou nechávali jen mrtvé, nebo těžce raněné orky. Dalaran si všiml několika starších dětí, které s noži v rukou dorážely ty, co zůstali naživu. Boj netrval dlouho. Část orků se utopila ve vlnách, někteří byli postříleni ve člunech. Většinu ale pobili barbaři. Teď stáli na protějším břehu, svalnaté paže spuštěné podél těla, zbraně a obličeje zrudlé krví nepřátel. Dívali se na město. Byly jich snad dvě stovky. Muži, ženy, děti. Ze zadních řad se dopředu protlačil vysoký barbar s rameny pokrytými medvědí kůží. Jeho hlavu kryla medvědí lebka a její dlouhé tesáky zasahovaly skoro až k očím. Dlouhé světlé vlasy mu splývaly na záda a vous pletený do dvou silných copů mu padal až na mohutný hrudník. Ve svalnatých pažích držel těžkou okovanou hůl a na zádech měl připevněnou obouruční sekeru. Ostrým pohledem si přeměřil postavení vojáků na břehu města a pak skočil do jednoho z člunů, které se pohupovaly na vodě u břehu. Několika rychlými záběry pádla překonal úžinu a vystoupil na břeh. Nevšímal si luků, které na něj byly namířené a rozvážným krokem zamířil k Dalaranovi. Několik kroků od něj se zastavil, chvíli se na něj díval a pak řekl lámaným jazykem království: „Kdo je váš náčelník?“

Dalaran udělal krok k barbarovi.
„Já. Jmenuji se Dalaran.“
Barbar kývl.
„Myslel jsem si to. Přicházím ti nabídnout obchod náčelníku Dalarane. Obchod, nebo boj.“
„Jaký obchod? Neposadíme se na to? Buď mým hostem.“
Barbar souhlasně zamručel a posadil se na zem přímo na místě, kde stál. Dalaran učinil totéž.
„Přineste maso a pivo!“
Ennorath kývl na jednoho z fareanů a za chvíli ležely na zemi mezi králem a Dalaranem dva kusy uzeného masa, nějaké ovoce a měch s pivem. Barbar se natáhl po vaku s pivem, přiložil ho k ústům a dlouze pil. Pivo mu přitom teklo po bradě a smáčelo jeho zarostlou hruď. Pak odtáhl měch od úst, otřel si předloktím vous a podal měch Dalaranovi. Král se napil, pak odložil měch na zem a promluvil.
„Něco ode mne chceš. Mluv.“
Barbar chvíli klopil hlavu k zemi a pak začal vyprávět.

„Jsem Khanth a vedu tamhlety muže a ženy. Někteří jsou z mého kmene, někteří se přidali cestou. Severní pláně hoří náčelníku Dalarane. A čím víc na sever, tím je to horší. Naše loviště jsou zničená a zvěř uhořela v plamenech našich lesů. Hoří i země a skály. Sebral jsem své lidi a vydali jsme se na jih. Došli jsme téměř do poloviny cesty mezí tímhle městem a městem, kterému říkáte Trinsic. Dál už to nešlo. Země i tam je v plamenech a z lesů zbyl jen popel. A tak jsme přišli sem. Těch pár orků, co jsme našli tam na břehu, bylo pro nás příjemným zpestřením nepříjemného dne.“

Khanth se natáhl po měchu a znovu se napil.

„Jsem ... nebo byl jsem šamanem svého kmene a vyznám se v magii. Ten portál tam. Vede jinam. Kam?“
Dalaran chvíli mlčel. Díval se na barbara opatrným zkoumavým pohledem.
„Nevím, kam vede. To vědí jen ti, kteří jím propluli na lodích. Zkáza se blíží k mému městu a nebude to trvat dlouho a i ono shoří v plamenech. Jen doufáme, že lodě, které proplouvají tím portálem, doplují do bezpečných přístavů.“
Barbarský šaman přikývl.
„Nabízím ti obchod náčelníku Dalarane. Chci padesát šest míst na některé z těch lodí pro děti mého kmene.“
„Hmm.“

„Mnohé z těch dětí jsou ještě příliš malé na to, aby samy zaplatily za své životy a já nechci, aby byly zatíženy dluhem v novém světě, kam ty lodě doplují. Já, moji muži a ženy, zaplatíme cenu krve předem. Podřídím se tvým rozkazům a budu se svými lidmi bojovat až do samého konce. Naše životy budou cenou, kterou zaplatíme za místa na těch lodích. Za místa pro naše děti. Jsem šamanem, otcem svého kmene. Nesmím dopustit, aby zorai vymřeli. Crom by mi to neodpustil.“

„A když nevyhovím tvé žádosti?“
Barbar se zamračil.
„Pak můj kmen překročí řeku a ty místa na lodích si vybojuje.“
Dalaran se usmál.
„Dostaneš svou loď Khanthe. A nejen pro své děti. Místo dostane každý, kdo přežije dost dlouho na to, aby byl schopen plavby, až přijde čas. Přijímám tvou nabídku a Nidaos ví, že pomoc takových válečníků se mi zrovna teď zatraceně hodí.“

Šamanova ústa lemovaná hustým vousem se roztáhla do širokého úsměvu, ve kterém se blýskly jeho silné zuby. Natáhl svou medvědí tlapu ke králi a Dalaran ji pevně stiskl. Barbaři na druhém břehu propukli v jásot. Mávali svými zbraněmi a naskakovali do člunů.

„Skloňte zbraně!“, Ennorathův hlas se rozlehl nad postaveními fareanských střelců. Šaman a král vstali a stvrdili svoji dohodu dlouhým douškem piva z měchu. Za malou chvíli je obklopil houfec barbarů. Khanth hlasitě promluvil ke svým lidem.

„Ženský dovedou děcka na loď, kterou jim přidělí a pak se sem vrátí. A rychle, čeká nás boj.“ Mohutný šaman se obrátil k ženě, která stála vedle něj. Dlouhé zlatavé copy jí padaly na záda. V jedné ruce držela zubatý meč a za druhou ruku se jí držel asi čtyřletý chlapec. Khanth objal ženu, políbil ji a pak se sklonil k chlapci.

„Nezapomeň na tenhle den synku. A pamatuj si, že tvůj otec tě vždy miloval. Dělej mi čest a buď silný. Sbohem a Crom tě ochraňuj!“, obrovský barbar objal malého chlapce, který se v jeho náruči ztrácel. Chlapec neplakal. Špulil svou ušpiněnou bradu a vážnýma očima se díval otci do tváře. Pak barbarský vůdce vstal a zařval na barbary, kteří se loučili se svými dětmi: „Tak dost! Děti na loď! Není čas na nějaký mazlení.“

Skupina žen a dětí se oddělila a rychlým pochodem se vydala k přístavišti. Pak se velký barbar otočil ke králi spojeneckých armád a vyžádal si rozkazy. Dalaran vysvětlil barbarům úkol, který jim vybral. Po chvilce přiběhly barbarské ženy a na šamanův pokyn se barbaři rozeběhli do města.

Dlouhý temný tunel se zdmi z pevného kamene byl zahrazen dřevěnou stěnou. Ta stěna byla pobita železnými pláty. Silné dřevěné trámy, ze kterých byla stěna vyrobena, byly na několika místech naprasklé. Za stěnou se ozývaly zvuky. Podivné dunění, při kterém se celá stěna otřásala a i ze stropu a stěn se sypaly drobné kameny a prach. A řev. Strašivé polozvířecí hlasy, z nichž čišela nenávist a touha po krvi. Zběsilá touha po zabíjení všeho živého.

Na druhé straně, tam, kde tunel ústil na denní světlo, stála velká skupina podivných bojovníků. Muži a ženy se zbraněmi. Oblečeni v kůžích, které nikdo nezbavil srsti, silné nohy obuté do podivných chlupatých bot. Na svalnatých pažích a na tvářích modravé tetování, které měnilo jejich vzhled na mnohem strašlivější. Veliké těžké sekery v rukou válečníků, obrovité meče v kloubnatých pěstích. Muži tváře zarostlé dlouhými vousy, ženy dlouhé rozpuštěné vlasy. A pak se odněkud shůry ozval slabě slyšitelný hlas.

„Otevřete bránu!“

Stěna okovaná železnými pláty se pohnula směrem vzhůru.

A obrovitý muž s vousem spleteným do dvou copů pozvedl nad hlavu těžkou obouruční sekeru a zařval mohutným hlasem: „Zoraaaii! Zaplatíme cenu krve! Za naše děti!“

Muži a ženy kolem něj se silnými hlasy přidali. Někteří muži si prokousli spodní ret a teď po jejich bradách stékala temně rudá krev.

„Zorai!“
„Crom!“
„Zorraaaiii!“

A celá skupina se rozeběhla směrem k okované stěně. Ta stoupala pořád vzhůru a paprsky slunce, které pronikly otevírající se mezerou, osvětlily skupině jejího nepřítele.

Démoni byli na krátkou chvíli odraženi. Vysoký muž v temně modré zbroji vyšel před bránu. Rozhlížel se po bojišti. Těla démonů rozsekaná na kusy, obrovský strom ležící na zemi. Přes sebe ležící dva monstrózní ogrové. Jeden z nich měl v hlavě zabodnutý meč. A všude kolem lidé. Mrtví lidé. Vlastně ne. To nebyli lidé. To byli zorai. Na mrtvá těla , které ležela v širokém půlkruhu kolem brány, se snášeli krkavci. A potom muž zaslechl zvuk. Nějaké zakašlání. Přeběhl rychle za hlasem.

Obrovitý muž s rameny pokrytými potrhanou medvědí kůží znovu zakašlal. Po bradě mu stékala krev, která vytékala z jeho úst. Tekla po jeho do dvou copů spleteném vousu a širokou ranou na břiše zase do jeho těla vtékala zpět. Muž otevřel oči. Jeho hlas byl tichý a přerušovaný kašláním, při kterém se jeho tvář křivila bolestí.

„Smrt je blízko. U Croma! Byl to dobrý boj.“
Muž v temně modré zbroji položil ruku na rameno raněného.
„Dobrý boj.“
„Zaplatili jsme cenu krve. Naše děti ti nic nedluží náčelníku Dalarane.“
„Nic mi nedluží Khanthe.“
Muž si držel pravou rukou střeva, která se snažila vyklouznout z jeho těla. Pomalu zavřel oči. Pak ještě tiše promluvil.
„To je dobře. On by mi to nikdy neodpustil. Sbohem náčelníku. Crom mne volá.“
„Sbohem Khanthe.“

Obrovitý barbar přerývaně dýchal a jeho tvář se křečovitě stahovala bolestí. Zakašlal. Z jeho úst vytryskl pramen jasně rudé krve. Potom se jeho hlava svezla na stranu a veliký šaman vydechl naposledy. Král Dalaran ještě chvíli stál u jeho těla, pak sebral jeho velkou obouruční sekeru, vzdal čest všem padlým a vrátil se branou do města.

„Zavřete bránu!“

Na palubě lodi Modrý Blesk, která mířila do portálu na moři, bylo padesát šest dětí, osm mužů a šest žen. Muži a ženy leželi v podpalubí, všichni zranění. Starší děti o ně pečovaly. Na palubě hned u zábradlí stál malý chlapec. Jeho ruce svíraly zábradlí. Zamračenýma očima pozoroval vzdalující se město. Potom se odvrátil od pohledu na Britain a otočil se čelem směrem k portálu. Portál vřel světle modrými barvami a magie, která se v něm převalovala, tichounce praskala. Stažené obočí nad očima chlapce se uvolnilo a jeho dětská ústa se podivně dospěle ušklíbla. Loď vplula do portálu.

forum dp2 ozveny dp2 obchodna vyveska
soubory ke stazeni
privesky dp2