Ultima Online: Dark Paradise 2 - Xarhaaz

Lave menu


Xarhaaz

Obléhání Britainu trvalo už druhý den. Ohně na hradbách, kde se vařil olej, byly v temné noci vidět na míle daleko. Ale neměl je kdo vidět. Snad jen nestvůry za hradbami. Na míle daleko byl Britain obklíčen démonickými hordami. Démoni, trollové, lidožraví ogři, goblini a orkové. Ti všichni bez ustání útočili na opevněné město. Přestávky mezi jednotlivými nápory byly krátké. Vojáci na hradbách byli unavení a každý okamžik, kdy se nebojovalo, využívali k spánku. Město bylo tiché, spící. Jen hranice na náměstích, kde se spalovali mrtví, hořely jasnými plameny dnem i nocí.

Vysoko nad městem se tyčil starý britainský hrad. V tanečním sále sedělo na lavicích a židlích několik mužů a žen. Někteří postávali u sloupů, někteří nervózně popocházeli po mramorové dlažbě. Oheň hořící v krbu praskal a pochodně v železných držácích na kamenných zdech spoře osvětlovaly místnost. Diskuze probíhající mezi muži a ženami v róbách všech možných barev byla velmi živá. Atmosféra byla napjatá jako struna na loutně barda, který ji vyladil hodně vysoko. Ta struna hrozila prasknout každým okamžikem.

„Tebe asi učili magii slimáci v trinsické bažině co?“
„A ty jsi asi už docela zdětinštěl stářím, ty lidskej cirkusáku!“
„Ticho! Nehádejte se!“
„On začal!“, malý mág v bílé róbě ukázal prstem na xarhaaze ve fialovém.
„Co? Já? A kdo tady vykřikoval o černejch tlamách?“
„Vždyť jsi černej, ty tlamo, nebo ne?“
„Já tě ...!“
„Ticho! Už toho bylo dost!“, vysoká fareanka v modrém hlasitě ukončila hádku, která hrozila, že znovu vypukne.
„Ale Jess ...“
„Ne! Už jsem řekla! Ty, Bobelixi, bys už moh mít ve svým věku trochu rozumu! Chováš se jak malej harant. Máme nějaký úkol, jestli sis nevšiml. Tam venku jsou stovky, možná tisíce lidí, kteří spolehají na nás, na mágy, že je dostaneme z tý bryndy, ve který teď jsme. A vy tu chcete řešit vaše malicherný hádky, kdo je černej a kdo je bílej. Styď se Bobelixi!“

Malý mág v bílém sklopil hlavu a šoupal nohou po dlaždicích. Xar ve fialové róbě se na něj podíval a tiše se pochechtával.

„Říkal jsi něco xare?“, Jessica Faer se na xarhaaze podívala studeným pohledem.
„Ne madam.“ Xarhaaz zmlknul a sklopil hlavu stejně jako Bobelix.
„No proto.“ Vysoká fareanka odešla od těch dvou a připojila se k jiné skupince mágů.
„Čúza jedna“, zamumlal tiše Bobelix.
„Jo“, přikývl xarhaaz.

Na vyvýšené podium uprostřed sálu vystoupili dva mágové. Vysoký xarhaaz v temně rudé róbě zvedl pravici, aby si zjednal ticho. Jeho vyzáblé tváře potažené téměř pergamenovitou kůží dávaly tušit, že je to velmi starý muž.

„Milamber! Myslel jsem, že už nežije. Rachileme, jak je to možné, že tu je?“, zašeptal Bobelix.
„Nikdy v životě jsem ho ještě neviděl. Xarh nás ochraňuj. On je jeho nejmilejším synem.“, posvátná úcta se vloudila na tvář xarhaazského mága. A Milamber si odkašlal a tichým syčivým hlasem promluvil. Jeho hlas se nesl sálem, vnikal do každého kouta a nikdo se ho neodvážil přerušit.
„Já a Mirael“, pokývl směrem k štíhlé mágyni vedle sebe. „Já a Mirael jsme prozkoumali ty slavné pečetě“, ironicky se ušklíbl. „Není to nic jiného, než zásobníky magické energie. Pravda, zásobníky velmi dobře udělané. Ještě jsem neviděl, že by nějaký předmět dokázal shromáždit a udržet v sobě energie tolik. Všechnu energii, které tyto zásobníky obsahují, bude třeba použít k odstranění bariéry, která zabraňuje vytváření magických bran na jiné světy. Ta bariéra je velmi stará a velmi umně upředená, ale myslím, že to můžeme zvládnout. Budeme ale potřebovat sílu vás všech, protože pátá pečeť se nenašla. Její energii proto musíme nahradit spojenou silou všech mágů, co jsou zde. A nejspíš budeme muset použít i ty, kteří jsou ve městě a pomáhají při obraně města. S odstraněním bariéry začneme za hodinu. Já povedu celý rituál, aby vše dopadlo tak, jak chceme. Nějaké dotazy?“ Nikdo se neodvážil cokoliv říct.
„Slečna Jessica Faer zajistí shromáždění veškerých mágů z města na hlavním hradním nádvoří přesně za hodinu.“
Fareanka kývla. „Budou tam, pane.“
„Nyní se rozejděte a věnujte se meditaci. Je potřeba, abyste všichni byli v plné síle.“ Milamber se otočil a opíraje se o svou leštěnou hůl z tmavého dřeva se zářícím rudým kamenem v hlavici odešel z místnosti. Mágové v sále si chvilku šeptali a potom i oni se rozešli do svých pokojů.
„Pane?“ Rachilem se uklonil před Milamberem. Ten mu nevěnoval mnoho pozornosti, ale přecejen lehce pokývl hlavou. Na oknech byly zatažené závěsy a jediná vysoká svíce osvětlovala poměrně malou místnost. Kromě Rachilema tu bylo asi pět dalších mužů. Rachilem znal jen Demnogonise, Melkora a Sauriana Modrého. Další mágové mu byli neznámí. Ale všechno to byli xarhaazové.
„Svolal jsem vás, abych se s vámi poradil o jedné věci“, začal Milamber. Všichni pozorně poslouchali.
„Našim kolegům z ostatních magických škol nejspíš unikla jedna věc. Nejspíš unikla i vám, co?“, starý mág se podíval po ostaních. Na tváři se mu usadil ironický úšklebek. Mágové mlčeli a rozpačitě se po sobě dívali. Jen Saurian Modrý tiše hlesnul: „Portál?“
„Správně mladý muži. Přecejen neslouží Xarhovi samí tupci.“ Milamber se opovržlivě podíval na mágy stojící kolem něj.
„Odstraníme bariéru, ale pořád ještě nebudeme mít portál. A nebudeme mít ani dost energie na jeho vytvoření. O nějakém přesnějším zaměření cílové destinace ani nemluvě. A já se vás ptám. Kde vezmeme tu energii?“, s tázavým výrazem ve tváři se rozhlédl po xarhaazech.
„Magie nebude potřeba tolik, jako na odstranění bariéry, ale pořád jí ještě bude potřeba dost. Kdybysme měli ještě tu pátou pečeť, bylo by to bez problémů. Ale ta holka zmizela čert ví kam a my ji nemáme a nemáme ani čas ji hledat“, promluvil Melkor.
„Chtělo by to nějaký magický předmět, nebo jiný zdroj magie, ze kterého bysme tu magii vysáli“, Rachilem si zamyšleně mnul bradu. Mágové přemýšleli.
„Mám amulet po babičce.“
„Idiote“, nasupil se Milamber. Jeden z těch mágů, co Rachilem neznal, zahanbeně sklopil hlavu. Muži usilovně přemýšleli, ale řešení nenacházeli. Byl to Demnogonis, kdo řekl tu větu.
„A co ten fareanskej stromočlověk? Prý sama Gaia vstoupila do té fareanky a spojila se s ní v jednu bytost.“
„Hmm. Zajímavé. Taková polobožská bytost jistě má v sobě magie na rozdávání“, Milamber pozvedl hlavu. „Je ale dost pravděpodobné, že ta bytost po vysátí magie zemře.“
„Fareové s tím nikdy nebudou souhlasit.“ Melkor se podíval na ostatní a chvíli pozoroval jejich netečné obličeje. „Což nám, myslím, ale nemusí až tak vadit“, dodal tichým hlasem. „Koneckonců, uděláme to pro záchranu všech lidí. A naší pochopitelně taky.“ Jeho úsměv postrádal jakékoli známky veselí.
„Dobrá. Jsme domluveni. Schválně jsem nechal shromáždit všechny mágy z města. Tolik jich zase k odstranění bariéry potřeba nebude. Vás šest mne svou magií podporovat nebude. Váš úkol přijde na řadu až po odstranění bariéry. Na můj pokyn se zaměříte na tu ... věc a začnete odsávat energii a posílat ji mně a Mirael. My otevřeme portál. Všem je to jasné?“
„Pro farey je ta bytost ztělesněním jejich bohyně. To bude znamenat věčnou válku mezi našimi národy. Něčeho takového já se nikdy nezúčastním!“
„Nikdo tě nenutí Crabathe. Ale rozmysli si to, než odejdeš.“
„Nemám si co rozmýšlet. To, co chcete udělat, je šílenství!“, Crabath se otočil ke dveřím a vzal za kliku. Vzápětí do něj udeřil modrobílý blesk a jeho tělo se sesunulo k zemi.
„Promiňte pane, možná jsem se unáhlil“, Rachilem se omluvně poklonil starému mágovi.
„To je v pořádku mladý muži, udělal bych to sám, ale byl jste trochu rychlejší. Nechte ho tady, ale něco přes něj hoďte, ať se na něj nemusím dívat. A běžte si odpočinout. Na vysátí toho stromočlověka vás bude muset stačit jen pět. A teď už jděte, musím odpočívat.“ Pět mágů se uklonilo a urychleně opustilo místnost. Milamber chvili pozoroval postavu na zemi, přikrytou přehozem z postele. Pak zavřel oči a pohodlně se opřel v křesle.

„Idiot.“, zašeptal.

Na hlavním nádvoří britainského hradu stálo v kruhu asi třicet mágů. Lidé, fareané, xarhaazové, dokonce dva nebo tři gwali. V uctivé vzdálenosti od kruhu mágů stáli diváci. Dva kharruni se nad ostatními tyčili jako hory. Hlouček fareanů kolem Kiri-stromu, král gwalů v morfu ophidiánského rytíře a s ním několik jeho druhů v tělech různých zvířat. Dalaran v těžké zbroji a muži jeho osobní stráže. Uprostřed kruhu stál Milamber. Před chvílí dokončil vysávání energie z pečetí a jeho tělo bylo obaleno modravou září magie. Stál vrcholně soustředěný, s rukama od těla a široce roztaženými dlouhými prsty. Vedle něj stojící Mirael promluvila jasným hlasem k mágům v kruhu.

„Předejte Milamberovi svou magii. Nastala ta pravá chvíle.“

A od mágů vystřelily úzké mlhavé paprsky směrem k muži uprostřed. Z hradeb kolem to byl nádherný pohled. Jasně svítící mnohopaprsčitá hvězdice a v jejím středu Milamber zářící jako slunce. Jednotlivé paprsky postupně zhasínaly, jak muži v kruhu vydávali ze sebe poslední energii. Nakonec zhasnul i ten poslední a magie byla předána. Někteří z mágů v kruhu se zhroutili zcela vysíleni k zemi. Milamber byl prostoupen získanou magií. Ta se snažila někam uniknout, ale bylo vidět, jak Milamber veškerou magii v něm nastřádanou kontroluje a stahuje unikající výrony zpět k sobě. Potom vzpřáhl obě ruce k nebi a hlubokým syčivým hlasem začal přednášet zaklínadla.

„Savhaa teriss y proterro,
decum xartee abbastan,
sekanh ube corp senn,
Gath te sinha Accuro!“

A z jeho hubených rukou vystřelil k nebesům úzký paprsek oslnivě bílé záře. Vysoko nad hlavami všech jakoby na něco narazil. Rozdělil se do mnoha pramenů a ty prameny se rozeběhly po obloze směrem od místa nárazu k obzoru na všech stranách kolem. A když se paprsky dotkly obzoru, celé nebe se uprostřed noci rozzářilo bílým světlem. Zmizely hvězdy, zmizel i měsíc. Chvíli bylo světlo vyzařované oblohou jasnější než za bílého dne. Potom bílá záře prudce přešla do žluté, pak do rudé a pak zhasla. Oslnění diváci nějakou dobu neviděli nic. Pak si jejich oči zase začaly zvykat na tmu a opět uviděli hvězdy. Na obloze se zdánlivě nic nezměnilo. Ale Milamber stál uprostřed kruhu a ruce měl již zase spuštěné podél těla. Pomalu zvedl sklopenou hlavu a promluvil tichým vyčerpaným hlasem: „Dokonáno jest. Stará ochranná bariéra jest zničena.“

Potom pohybem pomalým jako růst stromu otevřel oči. Škvírami mezi jeho očními víčky zazářilo nepřirozené narudlé světlo. Jeho rysy se jakoby ještě víc zaostřily. Milamberův obličej víc než předtím začal připomínat lebku s dlouhými šedými vlasy. A jeho hubené ruce s dlouhými prsty se protáhly v kostlivé drápy. Pozvedl svoje ruce k očím a radostně se zašklebil úzkými rty. Dlouhé zuby bez dásní zazářily chladnou bělobou. Pak znovu zazněl nádvořím jeho hlas. Zněl hluše, jakoby se odrážel od dřevěných truhel naplněných vlhkou hlínou.

„Otče, takový dar v tuto chvíli? Ó děkuji ti. Teď už chápu! Tvoji důvěru nezklamu! Připravte se na smrt nešťastníci! Ale nejdřív ... nejdřív ta děvka Gaia! Potřebuji vaši sílu synové Xarhovi!“, napřáhl kostnaté ruce a z jeho prstů vyletěly paprsky temnoty k postavám xarhaazských mágů ukrytých v přítmí hradeb. Ozvaly se výkřiky bolesti, jak z nich Milamber odčerpával magii. Pak kolem jeho těla zazářila temně rudá koule ochranného štítu. Ta obrovskou silou odhodila stranou Mirael stojící vedle něj. Její tělo narazilo na několik metrů vzdálenou hradbu a sesunulo se k zemi.

Děs v očích přihlížejících však nevymazal reflexy nasbírané za roky bitev. Ze zdobených pochev paladinů vylétly těžké meče a rytíři v těžkých zbrojích se rozeběhli k lichovi. Kolem těl fareanů se zatřpytila ochranná kouzla. Několik fareanů, dříve než na sebe, seslalo ochrany na Kiri-strom. Dlouhé luky se prohnuly a z tětiv vylétly šípy. Milamber je od sebe odvrátil jediným pohybem své ruky. Široký rukáv jeho temně rudé róby zasvištěl vzduchem. Zuřivě řvoucí gwali drásali dlažbu svými drápy a dlouhými skoky se blížili k nepříteli.

A z rukou licha vyletěl černý paprsek síly. Narazil na obranné štíty kolem Kiri-stromu, chvíli s nimi zápolil a pak prošel skrz. Vpil se do zeleného těla obaleného kůrou, jako se smrtelná nemoc vpíjí do zdravého člověka. Kiri-strom vykřikla bolestí. Fareové začali léčit Kiri-strom svými kouzly a přidali se i někteří gwali. Ale na sílu zrozeného licha to nestačilo. Tvář Kiri-stromu před očima stárla. Kůra na jejím obličeji se stávala šedou a hrubou. A paprsek temnoty vycházející z Milamberových rukou byl stále silnější.

To už k němu dorazili rytíři království. Vysoký Findar těžkým obouručním měčem ťal do těla lichova. Avšak rána nedopadla. Pohyb meče se zpomalil, zastavil a pak se odrazil zpět. Lich se smál šíleným smíchem. Gwali se svými drápy pokoušeli dostat mágovi na tělo, ale se skučením ustupovali, když do jejich těl vnikly modravé blesky z magického ochranného štítu. Těžká kopí se lámala vojákům v rukou a šípy se odrážely a padaly zlámané a spálené k zemi.

Kiri-strom stárla. Chvěla se bolestí a její zelené do široka otevřené oči začaly krvácet. Listí na větvičkách na jejím těle zežloutlo, pak zhnědlo a opadalo na zem. Pak se její kůra vzňala.

„Neeee!“ Maria d´Imoen vlastníma rukama hasila hořící Kiri-strom a nedbala na popáleniny. Po těle Kiri-stromu probíhaly žhavé pramínky, slévaly se v potoky a v řeky. Kůra, kterou žhavost prošla, byl temně šedá, skoro černá, spálená a mrtvá. Pak se mladý Strom života pokusil vystoupit z těla Kiri. Z těla mladé fareanky vystoupil mladý stromek, popálený a zničený temnou magií. A paprsek temnoty ho neopustil ani v této chvíli. Mladý stromek vzplál jasným plamenem a všem fareanům zazněl v uších jeho bolestný nářek. Na hořících koříncích udělal dva nebo tři kroky. Potom se zastavil a padl k zemi. Nárazem na dlažbu se spálený mladý Strom života rozpadl v prach.

Do obranných štítů kolem těla lichova bušily obrovské palice kharrunů. Obři řvali bolestí, jak je spalovaly blesky, které do nich při každém úderu vstupovaly, ale neustávali a bušili do temného licha pořád dál i když bez viditelných účinků. Paladinové klečící kolem licha volali Nidaa na pomoc. Ale lich pořád sílil. Teď se rozhlédl kolem sebe a jeho oči hořely jasně rudým plamenem.

„Hlupáci! Copak si myslíte, že mne ještě můžete zabít? Vy všichni tu dnes zemřete!“ A z jeho rukou vyletěla ohnivá koule směrem ke skupině fareanů. Narazila do Marie d´Imoen a její světlé vlasy vzplály plamenem. Bolest, kterou pocítila, musela být strašlivá. Hořící postava udělala několik kroků směrem k lichovi a pak se zhroutila mrtvá na studenou dlažbu.

Ve chvíli, kdy zoufalství dostoupilo vrcholu, se od hradeb ozval jasný hlas.

„Mágové! Zrušte mu obranné štíty!“ A vzápětí se ozvalo z toho samého místa zaklínadlo. „An Ort!“ To se z nárazu o hradby probrala mocná xarhaazská mágyně Mirael.

A záře kolem těla lichova trochu pohasla.

„An Ort!“, na nejistých nohách stál malý mág s bílými vousy a kouzlo letělo z jeho rukou směrem k lichovi.
„An Ort!“, ozvalo se od hradeb dvojhlasně. To Rachilem a Saurian Modrý seslali rušící kouzla v jeden okamžik.
„An Ort!“, zaznělo mnohohlasně. To mágové království Asket, Jessica Faer, Zedd Zorander, Dachyen a další z hlubin svého nitra sebrali sílu k seslání tohoto jednoduchého kouzla.

Do těla lichova se zabořil první meč. Lich zařval. Necítil bolest. Řval vzteky. A do jeho kostlivého těla se zabodly první šípy a jen díky prudkému pohybu se uhnul ráně těžké kharrunské palice. Pak jeho tělo probodlo současně několik kopí a vojáci království na nich pozvedli jeho tělo ze země. Skoro nic nevážil. A od hradeb přiletěla ohnivá koule a lichovo tělo vzplálo jako věchet staré slámy. Jeho šílený jekot drásal uši všem kolem. Ječel vysokým hlasem. Stále tišeji. Tišeji. Pak se z kopí sesypala hromádka popela a hořící zbytek temně rudé róby odnesl závan větru. Ticho.

Na zemi u schodiště do britainského hradu ležela Kiri. Její dlouhé vlasy byly spálené a těžké popáleniny hyzdily její mladé tělo. Krvácela z mnoha drobných ran po celém těle a léčitelé se marně snažili ten proud krve zastavit svými obvazy a kouzly. Její zestárlé zelené oči s ohořelými řasami se dívaly na fareany klečící a stojící kolem ní. Usmála se. Spálená kůže na jejím obličeji se stáhla a mladou ženu to muselo velmi bolet. Pak natáhla ruku a položila ji na paži Riole. Rozhlédla se po ostatních a tichounce zašeptala: „Tohle není konec. Musíte věřit. Věřit!“ Potom jí úsměv pomalu zmizel z tváře, jas v zelených očích pohasl. Křečovitě stiskla paži Riolinu. Pak i ten stisk povolil a Kiri byla mrtvá. Ennorath sňal ze svých zad zelený plášť Gilliathu a přikryl jím její mrtvé tělo. Dva fareané přinesli ohořelé tělo Marie d´Imoen a položili ho vedle Kiri. Zelený plášť na poslední cestu Marii věnoval Agarlior. Fareané se postavili kolem mrtvých a stáhli kápě plášťů hluboko do obličejů. A nocí zazněla táhlá píseň plná bolesti. Píseň rozloučení. K hlubokému hlasu Ennorathovu se přidal vysoký hlas Kačerčin, připojila se Riola a za chvíli tiše zpívali všichni fareané.

Slunce zhaslo, stín se dlouží
sám jdu nočním lesem, sám
kde jsi příteli? kam jsi šel?
ještě pořád slyším smích tvůj v uších
ohlížím se a ty tu nejsi
hvězdy svítí na tvou cestu
jednou i já po ní půjdu
Gaio, matko, jsem sám
zůstaň se mnou ...

Půlnoční porada mágů v tanečním sále už mnoho bouřlivých debat nepřinesla. Truchlící fareové se z jednání omluvili. O slovo se přihlásila Mirael.

„Nevěděli jsme, co se stane. Čas od času si Xarh vybere někoho z nás, co se zabýváme magií a pozvedne ho k sobě blíž. Tentokrát si k sobě povolal Milambera. Nevím, co Xarh sledoval tím, že si vybral zrovna tuto chvíli. Snad tím chtěl prověřit naši sílu. Snad chtěl odměnit starého muže za dlouhé roky služby. Ale naše situace se tím poněkud zkomplikovala a otevření portálu se díky té události poněkud pozdrží. Znám zaklínadlo k utvoření cesty na jiný svět. Milamber ho se mnou probíral. Snad spojené síly nás všech budou stačit k jeho provedení. A doufám ...“, trochu omluvně se usmála: „ ...doufám, že Xarh si mne ještě nevybere, aby mne odměnil za mé věrné služby.“

„Kdyby to udělal, už víme, jak si s tím poradit“, se zachmuřenou tváří pronesl Bobelix. Mirael se na něj podívala tmavýma očima a její úsměv studil jako led.
„Nejspíš byste to se mnou neměli tak snadné.“

Po několika dalších hodinách, kdy se probíraly podrobnosti kolem otevření portálu, se mágové rozešli do svých komnat, aby nabrali sil.

Druhého dne ráno přišel další útok démonů a tak většina válečníků všech národů byla na hradbách a bránila město. V tichosti se sešli mágové v přístavišti a téměř do poslední podrobnosti zopakovali noční rituál. Mirael vyřkla zaklínadlo a na moři, asi dvě míle od břehu se objevila podivná, namodralá mlha. Ta po chvíli zhutněla, ustálila se a změnila se ve velikou modře zářící bránu. Strážní na věžích dali troubením na válečné rohy na vědomí lidem všech národů v celém městě, že cesta k záchraně je připravena. To ráno odrazili obránci útok nebývale rychle a snadno. Na jejich stranu se totiž toho rána přidala naděje.

forum dp2 ozveny dp2 obchodna vyveska
soubory ke stazeni
privesky dp2